Pavel Smolík – OČIMA MALÍŘE
Vernisáž výstavy se uskuteční v pátek 24. dubna 2026 v 18. hodin v XFOTO Gallery.
Pavel Smolík (* 1940) patří k těm českým malířům, jejichž tvorba se vymyká snadné klasifikaci. Není to malíř stylu ani školy — je to malíř vnitřního prožitku, pro něhož každý obraz představuje pokus o zachycení okamžiku, kdy se vnější svět setkává s tím, co se odehrává uvnitř. Celý jeho život je spojen s malbou: s neustálým hledáním, přehodnocováním a prohlubováním toho, co vidí a prožívá.
FORMOVÁNÍ
Smolík studoval nejprve na Pedagogickém institutu v Praze (1959–1963), poté na Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru profesora Aloise Fišárka (1968–1973). Fišárkovo vedení kladlo důraz na pozorné vidění a na respekt k vnitřní logice obrazu — hodnoty, které Smolík přijal za své a rozvíjí je dodnes. Pro něj se akademická léta nestala uzavřenou kapitolou, ale trvalým základem, k němuž se ve svém uvažování o malbě stále vrací.
Jeho cesta k vlastnímu výrazu probíhala pomalu a důsledně. Rané práce ze 70. let svědčí o zápase s hmotou a gestem — jsou expresivnější, zemitější, nesené napětím mezi řádem a živelností. Postupem času se paleta rozjasnila, gesto zjemnilo a povrch obrazu se stal místem stále složitějšího vrstvení.
MALBA
Sledujeme-li Smolíkovu tvorbu v čase, vidíme zřetelný oblouk. Obrazy ze 70. let — hutné, s výraznými tahy a zemitou barevností okrů, šedí a rezavých červení — nesou stopy bezprostředního gesta. Příroda je v nich přítomna jako síla, ne jako kulisa: energie krajiny se vtiskuje do vrstev barvy přímo, bez prostřednictví.
V 80. letech se tato energie proměňuje. Povrch se rozsvěcuje, bílá a světlé tóny získávají na váze, kompozice se otvírají. Obraz z roku 1985 ukazuje tuto proměnu zřetelně: krajinný motiv — koruny stromů, světlo nebe — se rozplývá v síti drobných tahů a skvrn, které tvoří celek spíše jako hudební téma než jako výjev. Je to malba, která se vzdaluje zobrazení a přibližuje se čistému prožitku.
Současné obrazy tento vývoj dovádějí do krajnosti. Pastózní nánosy barvy budují na plátně téměř reliéfní povrch — vrstva přes vrstvu, gesto přes gesto, světlé přes tmavé i tmavé přes světlé. Barevné akcenty — žluté, zelené, modré, oranžové — prostupují základní světlou hmotou jako záblesky, jako vzpomínky nebo jako nečekané události. Výsledkem jsou obrazy, které mají hmatatelnou fyzickou přítomnost a zároveň evokují něco prchavého, meteorologického, živého.
„Malba se většinou času ocitá na hranici mezi chaosem a řádem. Je to pole plné volnosti a síly, kde vznikající prostor kolísá mezi světlem a tmou, váhou a lehkostí. Vrstvím děje jako živá příroda.“
Tato věta vystihuje Smolíkovu poetiku přesněji než jakýkoli popis. Obraz pro něj není hotovým výrokem, ale procesem — stavem, v němž se pevné rozpouští a neurčité nabývá tvaru. Příroda není motiv, který by kopíroval: je to způsob myšlení, model pro porozumění světu i sobě samému.
KONTEXT
Smolíkova malba se dotýká tradice informelu — onoho středoevropského a francouzského proudu abstrakce, který v 50. a 60. letech hledal v spontánním gestu a materiálové struktuře nový jazyk pro vyjádření existenciálního prožitku. Sdílí s ním důraz na hmotu, na proces tvorby a na odmítnutí povrchního zobrazování. Zároveň se od historického informelu odlišuje: není temný ani křečovitý, nese v sobě světelnost a otevřenost, které připomínají spíše lyrickou abstrakci nebo pozdní impresionismus v jeho nejsvobodnější podobě.
V českém kontextu stojí Smolík poněkud stranou hlavních proudů — není ani konstruktivistou, ani figuralistou, ani konceptualistou. Je to malíř malby samotné: věrný jednomu médiu, jedné otázce, jednomu způsobu bytí ve světě.
OČIMA MALÍŘE — FOTOGRAFIE
Fotografický soubor, který tvoří součást této výstavy, je přirozeným prodloužením malířské práce. Smolík fotografuje přírodu tak, jak ji vidí malíř: nezajímá ho dokumentace krajiny, ale struktura povrchu kamene, rytmus vrstev hornin, světlo tříštící se na vodní hladině. Jeho záběry jsou kompozicemi v plném slova smyslu — uvědomělými, soustředěnými, nesoucími tutéž vnitřní logiku jako jeho obrazy.
Na fotografiích nacházíme přírodu jako abstrakci: vodorovné pruhy sedimentů připomínají gestické tahy štětcem, zlatavé reflexy vody na kamenech evokují struktury malovaného povrchu, síť prasklin v hornině se čte jako kresba. Kdo zná Smolíkovy obrazy, uvidí v jeho fotografiích jejich přímé předlohy — ne motivy, které by kopíroval, ale vizuální zkušenosti, které vstupují do malby jako energie, rytmus a světlo.
„Malíř roste očima. Nejde o myšlení, ale o prožívání.“
Výstava Očima malíře je pozvánkou k takovému prožívání. K pohledu, který se nezastaví u povrchu věcí, ale hledá za ním rytmus, řád a světlo. K vidění, které má svůj čas a svůj klid.
VÝBĚR Z VÝSTAV
2017 Winternitzova Vila, Praha
2005 Galerie Václava Špály, samostatná výstava, Praha
1980 Městské kulturní středisko, Dobříš
1978 Mikrobiologický ústav ČSAV, Praha
VZDĚLÁNÍ
1968–1973 Akademie výtvarných umění v Praze, ateliér prof. Aloise Fišárka
1959–1963 Pedagogický institut v Praze
reprodukce obrazů
