František Drábek – DUŠE JIŽNÍ INDIE
Vernisáž výstavy se uskuteční v pátek 20. února 2026 v 18 hodin v XFOTO Gallery.
Na letištní plochu v Chenai dosedáme krátce po půlnoci místního času. Je 5. února 2025. Chvíli se handrkujeme s místními taxikáři o cenu, ale nakonec jedeme za částku, která je zde běžná. Do hotelu přijíždíme před druhou hodinou ranní. Celá recepce včetně personálu spí na lavicích v hale. Na tento obraz si během několika dnů zvykáme a nepřijde nám nijak zvláštní.
Budíme Kamilu, naši průvodkyni, a její společnici, se kterou před několika dny dorazily z Bangladéše. Rozděluje nám pokoje a my se ukládáme ke spánku.
Ráno nás čeká první indická snídaně, výměna peněz a koupě indické SIM karty do telefonu. Vše je zdlouhavý byrokratický postup, který zabere celé dopoledne. Odpoledne se rikšou přesouváme na pobřeží. Projíždíme městem, které má tolik obyvatel, že by se do něj vešla celá Česká republika. Samotná Chenai, dříve Madras, není moc zajímavá. Je to velkoměsto přeplněné dopravou a není tu vlastně nic k vidění.
Večer usedáme do vlaku směrem na Mandapám a dále autobusem do města Rámešwaram. Původně trať vedla až na ostrov, ale starý ocelový most již technicky nevyhovoval a nový, podél kterého projíždíme autobusem, ještě nebyl otevřený.
Rámešwaram není pro Indy obyčejné město, ale jeden z nejdůležitějších duchovních bodů celé země. Patří mezi čtyři hlavní poutní místa hinduismu a v tomto rámci představuje jeho jižní pól. Je úzce spojen s eposem Rámájana, protože právě zde měl Ráma před tažením na Srí Lanku uctít boha Šivu. Chrám Ramanáthasvámi zároveň patří mezi dvanáct nejposvátnějších šivaitských svatyní v celé Indii. Město má i silný význam ve vztahu ke smrti a předkům, protože se zde vykonávají rituály za zemřelé. V symbolickém měřítku tvoří spolu s Váránasí na severu duchovní osu Indie.
Již při cestě vlakem si při pohledu z okna vzpomínám na scénu z dnes již legendárního českého filmu Rozpuštěný a vypuštěný. Jen v indické verzi. Krávy, krávy, zase krávy. Krávy na ulici, na trati, na pláži. Kráva je zde posvátná a má vždy přednost.
Po ubytování se vydáváme na obhlídku města. Po prašné cestě přicházíme k místu Agni Teertham, kde poutníci rituálně smývají hříchy své i svých mrtvých příbuzných. Místo leží přímo u chrámu Ramanáthasvámi. Pro Indy má voda konkrétní význam, smývá hříchy a uzavírá obřady spojené s osobní vírou i s rituály za předky.
V prostoru před chrámem a v přilehlých ulicích probíhá několik rituálů současně. Na mokré zemi sedí rodiny v kruzích kolem kněží. Před sebou mají kovové talíře s rýží, květinami, vodou, sezamem a zbytky ohniště. Část lidí přišla přímo od moře nebo od chrámových studní, jsou bosí, s mokrými šaty a ručníky přes ramena. Kněží odříkávají mantry, dávají krátké pokyny. Jednotlivé skupiny fungují paralelně, jedna vedle druhé.
Mezi nimi procházejí lidé, kteří krmí posvátné krávy. Podávají jim zelené listy, zbytky obětin, někteří se zvířat dotýkají na čele nebo na tlamě. Hned vedle probíhá rituál za zemřelé, o pár metrů dál někdo rozkládá nové misky s jídlem, další skupina se teprve připravuje. Všechno se odehrává v těsné blízkosti běžného provozu.
U paty schodů, jen pár metrů od vody, leží na písku bílá kráva. Vedle ní se vrší hromada mokrých šatů. Žena z té hromady vytahuje jeden kus po druhém, ždímá je a třídí. Jiná stojí opodál s bílým pytlem, do kterého mizí to, co už se nebude vracet do oběhu. Šaty patří lidem, kteří právě vystoupili z moře po očistné koupeli. Oblečení, ve kterém do moře vstoupili, si už zpátky neoblékají, proto jsou ve vodě umístěny kontejnery, do kterých svršky odkládají. I tak je pobřeží poseto vyplavenými oděvy.
Po dvou dnech strávených v tomto posvátném městě pokračujeme minibusem do města Thiruchendur.
Do města dorážíme za soumraku. Hotel je pár kroků od vstupu k chrámu. Uložíme věci a jdeme se seznámit s městem. Kolem hotelu proudí nepřetržitý dav lidí branou vzhůru k chrámu. Vstupujeme do proudu a necháváme se jím nést. Zaujme nás hluk přicházející někde z boku. Vydáváme se tím směrem.
Pod zastřešeným koridorem se tlačí dav polonahých mužů. Těla mají lesklá potem, přes krky zavěšené věnce z žlutých květů. Někteří nesou na ramenou bohatě zdobené nosítko s postavou boha. Všude kolem se zvedají mobily, ruce, hlasy, chaos. Hudba duní.
Lidé křičí, modlí se, tleskají. Vzduch je těžký kouřem a vůní květů. Není to představení. Nikdo nestojí stranou. Všichni jsou součástí děje.
Muž uprostřed klečí, hlavu zakloněnou dozadu. Kovová tyč, která mu ještě před chvílí procházela obličejem, je pomalu vyjmuta. Někdo přikládá k ústům kus látky. Muž chvíli jen sedí, oči má přivřené, dýchá zhluboka. Je obklopen svými blízkými, někdo podpírá záda, jiný přidržuje věnec. Je vidět únava i úleva.
Teprve později si skládáme dohromady, čeho jsme byli svědky. Rituál patří ke kultu boha Murugana. Kovová tyč představuje jeho kopí. Muži tímto rituálem naplňují osobní slib. Rituál nezačíná v průvodu, ale týdny předtím půstem, sexuální zdrženlivostí, modlitbami.
Další den vstáváme ještě před východem slunce. Na pobřeží se shromažďují první skupiny. Muži v mokrých dhótí, ženy v zářivých sárí, držíce dítě za ruku. Lidé vstupují do moře pomalu. Rituál tu nemá začátek ani konec vše plyne pomalým tempem v záři vycházejícího slunce.
Na konci pláže začíná křesťanská čtvrť. V ranních paprscích se k nebi tyčí bělostný chrám jiného boha. I uličky jsou jaksi klidnější. Domy se podobají těm na druhé straně, jen u dveří nejsou vyobrazena Hinduistická božstva, ale ta křesťanská. Jedno však mají společné a to jsou obrazce namalované křídou před vchodem do domu. Mají chránit jejich obyvatele. Když se vracíme zpět k hinduistickému centru, proud poutníků sílí. Ulice se stává součástí rituálu.
Třetí den ráno máme problémy dostat se vůbec z hotelu. Proud poutníků natolik zhoustl, že není možné jít jinam než s proudem. Před vstupem do zastřešeného chrámového koridoru se proud zastaví. Zde se provádí piercing obličeje. Muži pomazaní popelem stojí v kruhu, v rukou mají dlouhé kovové tyče zakončené žlutými koulemi. Když si všimnou, že fotografuji, rozestoupí se a pustí mě doprostřed. Celý rituál probíhá soustředěně. Muž provádějící vpich hrotu přidržuje tvář tak aby nezpůsoboval dotyčnému větší bolest než je nutné. Hrot pozvolna proráží tvář a druhý muž na něj nasazuje druhou část kopí s jakýmsi ovocem, které má zabraňovat pohybu bodce v tváři. Ještě chvíle vyvažování a pak muž za pomoci ostatních vstává a míří směrem ke koridoru.
Průvod se znovu dává do pohybu. Na jedné z křižovatek vidíme chlapce, který nese kavadí ze dřeva, bohatě zdobený peřím. Jeho pohyb se mění, tělo se láme do nepravidelných gest, oči se ztrácejí. Dostává se do tranzu. Dav mu instinktivně vytváří prostor. Posléze přiskočí muži a podpírají ho a odebírají mu kavádí.
V jednom okamžiku se dostáváme na křižovatku kde se kříží cesty těch, kteří teprve stoupají k chrámu a těch kteří již odcházejí. Tlak je tak silný, že nikdo nemůže udělat krok svým směrem. Lidé jsou jen unášeni masou. Po několika minutách nás dav doslova vyplivne do volnějšího prostoru. Konečně se můžeme nadechnout.
K pláži tentokrát nejdeme přímo, ale oklikou. Když se k ní dostaneme, je úplně plná. Tisíce lidí stojí ve vodě, další tisíce přicházejí. Vlny omývají nohy poutníkům, rodinám, dětem. Na pláži vidíme rodinu, která si zde postavila svůj oltář a provádí ranní modlitbu. Dřevěné schránky s květinami, ovocem, kadidlem a soškami bohů. Posvátný řád a naprostý chaos tu existují vedle sebe bez jakéhokoli rozporů.
Palani
Palani patří mezi šest nejposvátnějších míst kultu boha Murugana v Tamilnádu. Tato šestice chrámů se nazývá Arupadai Veedu a každý z nich je spojen s jinou etapou Muruganova mytického příběhu. Palani je z nich jedním z vůbec nejnavštěvovanějších a zároveň nejstarších.
Chrám stojí na výrazném skalním kopci nad městem a je zasvěcen podobě Murugana zvané Dhandayuthapani, tedy „ten, který drží hůl“. Tato podoba boha nezdůrazňuje boj, ale askezi, odříkání a vnitřní sílu. Právě v Palani je Murugan uctíván jako asketa, který se stáhl ze světa po sporu se svým bratrem Ganéšou.
Podle legendy Murugan soupeřil s Ganéšou o božský plod poznání. Ganéša zvítězil lstí, obešel rodiče Šivu a Párvatí, zatímco Murugan vyrazil do světa. Když se vrátil poražený, v hněvu odešel do Palani, vzdal se světského života a přijal podobu askety. Právě tento motiv vzdání se, odchodu a přeměny je dodnes jedním z hlavních významových pilířů tohoto místa.
Samotná socha boha v hlavní svatyni je výjimečná tím, že má být podle tradice vytvořena z navapášany – směsi devíti jedovatých a léčivých látek, kterou měl připravit slavný siddha Bhógár. Díky tomu má Palani pověst nejen duchovního, ale i léčivého místa. Právě s tím souvisí i slavný chrámový pokrm pančamritam, směs banánů, medu, ghí, cukru a datlí, která se zde připravuje ve velkém a považuje se za léčivou látku.
Významnou součástí poutí do Palani je také rituální oholení hlavy. Tisíce poutníků si zde denně nechávají ostříhat vlasy jako oběť bohu.
Na vrchol kopce se poutníci dostávají buď po kamenných schodech, kterých je více než 600, nebo dnes již také lanovkou a kabinami. Přesto se mnoho lidí stále rozhoduje vystoupat pěšky, často bosí, jako součást svého slibu.
Palani je zároveň silně napojené na kavadi rituály. Právě sem směřují tisíce nositelů kavadí z celého Tamilnádu, často po mnohadenních pěších poutích. Palani tak není jen jedním bodem na mapě, ale cílovým místem dlouhé fyzické i duchovní cesty.
Zatímco Thiruchendur představuje Murugana jako válečníka na pobřeží, Palani ukazuje Murugana jako asketu v horách. Dvě krajně odlišné podoby téhož božstva.
⸻
Do Palani dorážíme odpoledne. Ještě stihneme udělat s poutníky okruh kolem kopce, na kterém stojí chrám. Přesně tak, jak se to v těchto místech dělá po staletí. Než se vydají vzhůru po schodech, mnoho z nich míří nejprve do místního „kadeřnictví“. Ve skutečnosti je to otevřená hala připomínající nádraží. Podél stěn sedí v řadě holiči na nízkých stoličkách a bez přerušení holí ženy, muže i děti. Vlasy padají na beton v tmavých chomáčích, mísí se s prachem a vodou. Klienti sedí přímo na zemi. Pro mnohé je to první a nevyhnutelný krok pokání.
Dalším znakem poutníků je nošení kavádí. Dřevěné konstrukce různých velikostí, bohatě zdobené barevnými látkami, květinovými girlandami a vždy pavím peřím. Některé kavádí mají podobu jednoduchého oblouku, jiné jsou masivní a převyšují postavu nositele. Konstrukce je zavěšena na příčné tyči, kterou si poutník nese přes trapézy a zadní část krku. Každý krok je pomalý, přesný, neustále vyvažovaný celým tělem. Mezi nosiči se pohybují i ti, kteří si zvolili jednodušší oběť. Na hlavách nesou zdobené nádoby s mlékem, takzvané paal kudam, hliněné nebo kovové hrnce ovázané látkou, květinami a barevnými provázky. Někdo je jistí dlaní, jiný provazem pod bradou. I to je plnohodnotná forma slibu.
I zde přicházejí poutníci pěšky, bosí. Stává se, že tělo nápor neunese. Fotím dvě dívky, které nesou opravdu velké kavádí. V jednu chvíli se jejich pohyb zlomí, pohled se rozostří, tělo se začne nekoordinovaně pohybovat.Dostávají se do tranzu. Muži okamžitě přibíhají, zachycují konstrukci a podpírají je, aby je váha nezlomila. Vzápětí se do tranzu dostává i matka jedné z nich. V prudkém, nekoordinovaném tanci se na mě doslova zhroutí. Naštěstí brýle, fotoaparát i já přežijeme bez úhony.
Rytmus celému pohybu udávají bubeníci. Velké bubny zavěšené na popruzích přes rameno, údery pravidelné, neúnavné. Někdy kráčejí přímo středem průvodu, jindy vytvářejí zvukovou stěnu po stranách. Rytmus se nezastavuje. Lidé se v něm pohybují, kolébají, padají do tranzu.
Víra se tu znovu projevuje především skrze tělo. V jeho námaze, v rovnováze na ramenou, v tranzu, v bosích nohách dotýkající se asfaltu, v rytmu kroků i bubnů. Palani není tiché poutní místo. Je to město pohybu, tlaku, potu a slibu, který se nedá odžít v klidu.
Druhý den se necháváme přesvědčit Kamilou a vydáváme se s poutníky do chrámu na kopci. Fotoaparát i mobil musí zůstat na hotelu, protože do chrámu se nesmí ani jedno to už známe z Rameswaramu. Brzy ale zjišťujeme, že mnoho žen je vynalézavější než chrámová hlídka a nejedna dovnitř mobil přece jen propašuje.
Omylem se zařadíme do špatné fronty, a tak absolvujeme celý tříhodinový proces včetně samotného požehnání. Lidé kolem nás jsou velmi ohleduplní, radí nám, kdy máme stát, kdy si sednout, kdy složit ruce. Sochu asketického Murugana nakonec zahlédneme sotva na pět vteřin. V každém případě požehnání jsme získali, tak se uvidí.
Cesta dolů už bosky taková zábava není, ale nakonec to nějak zvládneme. Odpoledne si ještě vyjdeme na protější kopec, kde stojí další chrám. Je odtud krásný výhled na zapadající slunce a na hory, které nás čekají následující den.
František Drábek
nar. 1961
Ač vyrůstal obklopen fotografiemi svého otce, tak sám začal fotografovat až později ve svých 24 letech. Pilným studiem a svou nesnesitelnosti páčil od všech svých kamarádů informace a rady ohledně fotografování. Vše vyvrcholilo jeho přijetím na institut výtvarné fotografie ( dnes ITF ) v roce 1989. Bohužel společenské dění bylo natolik zajímavé, že se vzdal touhy po dalším vzdělávání a věnoval se fotografování. To vyústilo ve spolupráci s různými jihomoravskými týdeníky a deníky. Stal se fotografem na volné noze. Po 8 letech odchází z Břeclavi a stěhuje se do Prahy. Začal pracovat v Designerském studiu Činčera. V té době fotografuje mnoho duchovních mistrů, kteří na přelomu tisíciletí přijížděli do Prahy. Sám se orientuje především na Buddhismus. Mezináboženské dialogy, Eduarda a Milu Tomášovi, kteří svou autoritou mnohé z těchto akcí zaštítily.
Po roce 2010 se opět vrací k fotografování reportáží pro různé instituce, společenské události, demonstrace, koncerty a divadlo.
V současnosti je to především divadlo a reportáž z cest a street.
Zúčastnil se několika společných výstav. Spolupracuje s Kevinem V Tonem na projektu Random street, kde vyhledávají nejpovedenější fotografie z ulice za rok a prezentují je na výstavě v X foto gallery.
V současnosti pracuje jako tiskař ve Fuji fotu. Tiskl desítky výstav pro renomované fotografy naše i zahraniční. Je též kurátorem X foto gallery.
